Potřebuju dostat tělo do nekomfortu, aby mysl přestala přemýšlet nad starostmi posledních dní. Půst přišel náhodou a jeví se jako dobrá varianta.
Začala jsem ve čtvrtek, někde v 15 h jsem se rozhodla. Poslední jídlo jsem měla poobědovou sváču, hrozno kolem 13.hod. A jdem na to!
Den 0. (čtvrtek)
Odhodlání je větší, než chuť k jídlu. Že vydržím do rána, je mi jasné. Do toho jsem taky proto šla. Ano, objevují se myšlenky, že bych něco snědla, ale ne, chci vydržet!
Noc na den D.
Zdál se mi sen.
Na stole byl bramborový salát. Ochutnala jsem ho. A pak přišlo uvědomění, že držím půst a že kdybych ho tu neviděla, ani bych neměla chuť. Pocity marnosti, že jsem to zkazila, že teď musím začít odznovu.
Po probuzení mi dochází i význam pocitů. Ta bezmoc a pocit „tos zkazila“ jsou jen odrazem událostí posledních dní. Co se týče bramborového salátu, vím, že můžu s půstem začít přeci kdykoli jindy.
A co, žes udělala přešlap, pokračuj, vytrvej, neboj. Nejsi nijak špatná. … A zároveň druhá stránka věci – Nelo, dej si bacha na automatický chování, kdy jednáš a ani nad tím neuvažuješ (nejsi v přítomnosti) a domýšlej své činy do důsledků. Takto si vykládám tento sen.
Cítím pomaloučké rozmotávání spletitého klubíčka neštěstí ve své hlavě.
Den D. – To dám! (pátek)
Ráno. Hlad nemám. Dávám si připravenou bylinou vodu s citronem.
(Tak ty držíš půst a piješ vodu s citronem?! –kritik v mé hlavě– No A? Já nemusím nikomu nic dokazovat. Něco jako „zvládnu to bez jídla“. Zvládnu. Tak jako všichni. Ale teď to nepotřebuji).
Cca 11:00 Jdu kolem kebabu. Čekala jsem, že to bude daleko horší. Jů to krásně voní. To je vše. Jdu dál.
14:00 Jistojistě 24 hod bez jídla. Cítím se v pohodě. Jediné, že byl čas oběda, léty naučený reflex spouštěče hladu.
15:33 Mysl mě zrazuje. Ukazuje mi představy a dokonalé chutě jídla. A to klidně rohlík se sýrem, uiii, jaká to je mňamka! A hlásek v hlavě. Ale no taaak, už to stačilo, vidíš, že umíš vydržet 24 hodin, teď už se pěkně napapkej něčeho dobrého.
Pozor, aby ti to pak nesnědli. No taak, jen maličko sníst, hm? Však to nemusí být hladovka. Stačí jen střídmě jíst, co myslíš? Co třeba suchar se sýrem? Aha? To by šlo, ne? NE!!
15:44 Ale já mám vážně hlad! Je čas svačiny! Doteď to šlo celkem v pohodě zahnat, ale přidala se nuda. A nuda u mě bývá častým spouštěčem chuti na jídlo (nemám co dělat, jdu jíst. Nebo to znáte možná trochu jinak, jako „nemám co dělat, jdu kouřit“ … ikdyž, buďme k sobě upřímní, ne každý si připustí, že se v hlavě nudí (byť třeba vykonává nějakou činnost).
Cítím na pozadí odvahu, že do zítra to půjde. A zítra mě asi už přelstí chuť na brokolici, která se uuurčitě už kazí v lednici 😀 ale ne. S jakou chutí si ji dám, už se na ní těším.:)))
16:30 Jdem na kolo. Prej jsem nepříjemná 😀 (Jo. Snížila se mi trpělivost, o naslouchání zde ani nemůže být řeč. Hrk frk, ať už jdem jíst. 😀 )
Ale přeci jen se objevuje jeden okamžik hladu v žaludku. Zhruba v půlce cesty při šlapání do mírného kopečka, nejspíš při špatném dýchání. Takový ten stažený žaludek, ale stačilo párkrát prodýchnout zhluboka a byl pryč. Doteď byly všechny ostatní podněty dané z hlavy – mám hlad. A hlava, jak už víme, se dá ovládat. 🙂
18:00 Jdem na nákup do Lidlu. Starostlivost – dáš to, nebo počkáš? Néé, jdem, v pohodě. Jsem silnější, než má hlava. Můj duch je silnější, než má mysl. Mám z toho radost.
Je to prostě a zase jen o rozhodnutí a pevné vůli. Netrpím, necítím se divně, nebolí mě hlava (jako při mém prvním půstu), nemám vlastně ani moc hlad, byť se občas ty myšlenky zarputile objeví, vůle je pevná.
Mám to pevně ve svých rukách. Jsem šťastná.
Přesně to jsem potřebovala..
Vědět, že nemusím podléhat strašlivým myšlenkám, které mě doprovázely a ve kterých jsem se začala postupně ztrácet, byť jsem si je logicky dokázala odůvodnit, cítila jsem, že mě sem tam pohltí víc, než je zdrávo a chtěno.
Teď už vím, že vydržím. Minimálně do soboty. Stále se objevuje vnitřní hluboký pocit něco jako „měla by ses najíst, nebo ti to snědí“. Kdo ví, odkud plyne. 🙂
Zároveň vnímám, jak moc je mi příjemný pocit představy, jak jím (cokoli) a jak si to vychutnávám. Miluju jídlo.
Strašně moc žeru?
Zmínila jsem se, že strašně moc žeru.. No. Ono to tak není úplně pravda. Nechte mě to vysvětlit. Dle mého jím velké porce, a to úplně zbytečně.
Typický den
Ráno jogurt s drobkama, skořicí a acerolou,
dopoledne jablko/ředkvičky/banán/kousek buchty.
Oběd vývar + maso s přílohou (kuřecí s rýží, vepřové s bramborama atp.) + salát (okurkový, nakrájená zelenina, atp., cca 100 g).
Poobědová sváča ve dvě, opět jeden kousek ovoce/zeleniny.
Druhá sváča cca v 16h chleba s něčím. (šunka, sýr, burákový máslo,..).
A to je vše, nebo večer, když se vrátím domů a přijde lákadlo v podobě čipsů nebo tyčinek, dám si. Ne vždy, ne moc (většinou max hrst čipsů). Někdy rajče, když je ještě hlad.
Sušenky a další chuje nejím, piju vodu, čaje a občas odpol si dám do vody trochu šťávy. Ale i tak mám pocit, že množství zkonzumovaného jídla vzhledem k pohybu a aktivitám je přemrštěný. 🙂 Když si uvědomím, že tělo je schopno vydržet na lžičce medu na den, no tak kde to jsem. Jasně, že ne dlouhodobě, ale při představě každého dne dost podobného množství jídla, bez přerušení.. Děs.
Vlastně se ani nedivím, že tělo zvládá půsty v pohodě. Jsem tak trochu (víc) předjedená 😀
Budu postit do soboty.
Další den. (sobota)
Nebudí mě hlad. Necítím se unavená. Nejsem protivná. Ani bolavá. Cítím se skvěle! Dělám něco, pro své tělo. Detox mu pomáhá. Splasklo mi nafouklé břicho, už nejsem tak „nateklá“.
Ještě bych chtěla trochu rozhýbat střeva O:-) Dávám si do vody Triphalu, neuvěřitelně hořká směs! 😀 .. prej to je ovoce.. No nevím! Měla jsem vždycky za to, že ovoce je sladké, ne hořké. :)) Až na grep. Tak beru zpět. Asi jo.. 🙂
Je vlastně úžasný sledovat, jak se tělo zkřiví při hořkosti na jazyku, jak se procvičí všechny obličejové svaly. Teď už to aspoň dokážu polknout. Napoprvé jsem měla co dělat.
Co je triphala? Směs indického ovoce, embliky lékařské (Amalaki), vrcholáku tříslovinného (Haritaki) a vrcholáku myrobalánového (Bibhitaki).
Je téměř sobotní poledne a já dopisuji tento článek. Budu se postit tak dlouho, dokud mě to bude bavit a dokud budu mít pocit, že je to mému tělo ku prospěchu. Až si duch nebo tělo řeknou, že dost, dopřeju jim to. Dopřeju si to. Protože můžu. 🙂
A co že to piju při půstu?
Je to voda s citronem + kajenský pepř (čili paprička) + palmové mízy + javorový sirup + bylinky.
Až dopiju množství, co mám připravené, pozvolna se vrátím k jídlu. Bude to ideální čas buď na čistou vodu nebo něco k snědku, něco malého postupného. 🙂
A co Vy? Drželi jste někdy půst?
Jak Vám to šlo? Napište mi dolů do komentářů. Vážím si každé zpětné vazby. 🙂
Nebo se chystáte teprve držet půst? Rádi byste do toho šli se mnou? Dostávali tipy, jak vydržet a přežít půst? Jak nezhřešit? A hlavně jít si pro ten skvělý výsledek, který půst přináší? A to úžasné pocity „mám to ve svých rukou“, „řídím si svůj život sama“, „můžu si zvolit kdy a co budu jíst a kdy mám hlad“, ploché břicho (tedy že nebude nafouklé). Jdeme si pro reálné výsledky. Společně.
Chtěli byste také zkusit půst?
Ráda Vás cestou půstem provedu, předám Vám zkušenosti, které pomáhají mě a naučím Vás ovládnout svou hlavu tak, abyste nezhřešili. A proč zrovna se mnou?
Dovolte mi se představit – jsem lektorka jógy a osobního rozvoje a terapeutka. Nad půstem a detoxem jsem přemýšlela dlouho, ale samotný akt přišel téměř z čista jasna, prostě teď (tehdy). Poslechla jsem své tělo a bylo to něco tak neuvěřitelně přirozeného, ať už s půstem začít, držet či skončit.
Držení půstu mě baví, dodává mi pocit, že pro své tělo dělám něco dobrého – dovolím mu detox, dostává mě to do přítomnosti, ukazuje mi, že občas řeším v hlavě nepodstatné věci a dodává mi sebedůvěru a sebevědomí, že si svůj život řídím sama, ve „jménu lásky“, a hlavně – že to dokážu. Svůj první půst jsem skončila tím, že jsem očesávala ostružiny a jednu slupla. Jen jednu. Ne hrst, jako vždycky. Byl to úžasný a přirozený pocit.
