admin

Proč pořád dáváme takovou pozornost a tolik prostoru vnitřním sabotérům?A jak to, že u druhých to vidíme, dokážeme je na to upozornit, ale u sebe už tolik ne? Je dokázáno, že ženy umí skvěle vyjednávat. Pokud se jedná o jejich děti, tak absolutně excelentně. Pokud se jedná o ně samotné, tak už nikoli. Jak je tohle možné? Jak to, že když nám jde o druhé, hned víme, že by od násilnického partnera měla kamarádka odejít, ale když se ptáme samy sebe, stále si opakujeme – ale né, to jsem si zasloužila, však jsem nesrovnala ty fusekle do komínku, jak chtěl. A vlastně i tamto jsem udělala blbě a jo, tu ránu hlavou o topení jsem si vlastně taky zasloužila, však on to tak nemyslel, ona mu ujela ruka.. (dobře, už to trochu zlehčuji). Aha? Ale kdyby si ženy představily, že toto je jejich kamarádka, ne ony samy, hned by ji řekly, ať podnikne kroky a odejde od něj. I kdybys měla bydlet u mě! To určitě zvládneš! — ale sebe už takto nepodpoří. Mají strach. Strach, že je nikdo takto nepodpoří. A tak se stane, že uvěříme víc vnitřním sabotérům. Začneme o sobě pochybovat. Máme pocit, že nejsme dostatečně dobří. Že jsme k hov*u. Ale proč? Někde hluboko uvnitř víme, že to není pravda, že na to máme a že si to zasloužíme, ale pak? Jako mlha se to rozplyne.. A kor když nám není dobře. Když jsou šedivé dny.. najednou.. vše se rozteče pryč. Rozplyne. Uteče. A to jak plány na lepší život, tak víra v sebe sama.  Máme pocit, jako bychom nemohly. Jako by to nebylo pro nás. Jako bychom si to nezasloužily. Něco jako – ale jó, děkuju, že to říkáte. Děkuju, že mi říkáte, jak Vám pomáhám, ale to by přeci pro vás udělal každej. A vlastně to je maličkost, však jsem vás jen vyslechla, a vlastně tak moc o nic nešlo.. – aha? Jako vážně? Opravdu si tohle řeknem? A to už nevidíme, že jsme třeba v životě toho, kdo nám to říká, první člověk, co takto naslouchá třeba po 20 letech?? A nám to přitom přijde tak.. samozřejmý. Tak čistý. Prostý. Za to přeci mě nemůžete chválit.. To si nezasloužím. Kulový! Zasloužíš! Zasloužíš si všechno, čemu jsi ochotná a schopná věřit! COKOLI.  Jen… se nebát. Možná vám došlo, že píšu o sobě. Možná vnímáte, že i já mám problém s přijetím chvály. Ta slova, co mi píšete, jsou mnohdy.. WOW!!! Ale pak jako by mi došlo – jej, to píše o mně, néé, přeci nejsem tak dobrá, jak píše, to nemůže být pravda.. Naštěstí – už jsem se naučila je s „děkuji“ přijmout a nechat znít. Nevyvracet je v sobě. Nesabotovat.Vím, že pomáhám. Vím, že dělám lidem v životech obrovské mílové kroky. Vím, že… tu jsou lidi, kteří své profi psychology vyměnili za mě..  WOW !!!!!!!!!!!!!!!! Ale. Pokora. Ne. POKORA!! Vím, že pomáhám. A přesto si připadám jako ta nejtuctovější usmrkaná holka pod sluncem. Ale někde uvnitř, hoodně hluboko uvnitř, věřím a vím, že pomáhám. Že tam mám potenciál. A že když pustím tu svou čistou prostou Nelu ven… Dělá vám i mě v životech divy. A změny. Tolik síly!! Ne na sílu. Ale síly. Té prosté. Čisté.. Ovinuté láskou. Ta, která mění životy. Taková síla, kterou vyvine matka v boji o své dítě.DĚKUJI, že můžu. Že tu jste se mnou. Protože bez vás bych si to nikdy nedovolila a nikdy neuvěřila, že je to opravdové. Jste úžasní, že se mnou jste!! (myslíte si, že nemluvím o vás? Houby. Mluvím přesně o vás – klientech, kteří mi odpovídají na lekcích na otázku „jak se máte“, o vás, kteří mi lajkujete příspěvky na sítích, o vás, kteří mi odpovíte na email i jen „zdravím vás Nelo, děkuji za email“ .. o vás, kteří se mnou trávíte čas i mimo lekce. A o vás, přesně o vás, pokud dočítáte tento příspěvek až sem !! (můžete mi dát vědět palcem, srdíčkem a tak )  Jsem zamilovaná. Do svého života. Děkuju, že můžu. Nemám slov.. Dojala jsem sebe samu. .. no to je trapný Ale což. Prostě to tak je. Mějte krásný večer. S láskou, Nela (ta, co stále nemůže uvěřit, že se to děje..) (První je část e-mailu směrem ke mně, pod hvězdičkami pak druhý mail – odpověď na otázku, zda mohu tato slova sdílet veřejně, protože mě totálně dojala).

Potřebuju dostat tělo do nekomfortu, aby mysl přestala přemýšlet nad starostmi posledních dní. Půst přišel náhodou a jeví se jako dobrá varianta. Začala jsem ve čtvrtek, někde v 15 h jsem se rozhodla. Poslední jídlo jsem měla poobědovou sváču, hrozno kolem 13.hod. A jdem na to! Den 0. (čtvrtek) Odhodlání je větší, než chuť k jídlu. Že vydržím do rána, je mi jasné. Do toho jsem taky proto šla. Ano, objevují se myšlenky, že bych něco snědla, ale ne, chci vydržet! Noc na den D. Zdál se mi sen. Na stole byl bramborový salát. Ochutnala jsem ho. A pak přišlo uvědomění, že držím půst a že kdybych ho tu neviděla, ani bych neměla chuť. Pocity marnosti, že jsem to zkazila, že teď musím začít odznovu.Po probuzení mi dochází i význam pocitů. Ta bezmoc a pocit „tos zkazila“ jsou jen odrazem událostí posledních dní. Co se týče bramborového salátu, vím, že můžu s půstem začít přeci kdykoli jindy.  A co, žes udělala přešlap, pokračuj, vytrvej, neboj. Nejsi nijak špatná. … A zároveň druhá stránka věci – Nelo, dej si bacha na automatický chování, kdy jednáš a ani nad tím neuvažuješ (nejsi v přítomnosti) a domýšlej své činy do důsledků. Takto si vykládám tento sen. Cítím pomaloučké rozmotávání spletitého klubíčka neštěstí ve své hlavě. Den D. – To dám! (pátek) Ráno. Hlad nemám. Dávám si připravenou bylinou vodu s citronem. (Tak ty držíš půst a piješ vodu s citronem?! –kritik v mé hlavě– No A? Já nemusím nikomu nic dokazovat. Něco jako „zvládnu to bez jídla“. Zvládnu. Tak jako všichni. Ale teď to nepotřebuji). Cca 11:00 Jdu kolem kebabu. Čekala jsem, že to bude daleko horší. Jů to krásně voní. To je vše. Jdu dál. 14:00 Jistojistě 24 hod bez jídla. Cítím se v pohodě. Jediné, že byl čas oběda, léty naučený reflex spouštěče hladu. 15:33 Mysl mě zrazuje. Ukazuje mi představy a dokonalé chutě jídla. A to klidně rohlík se sýrem, uiii, jaká to je mňamka! A hlásek v hlavě. Ale no taaak, už to stačilo, vidíš, že umíš vydržet 24 hodin, teď už se pěkně napapkej něčeho dobrého. Pozor, aby ti to pak nesnědli. No taak, jen maličko sníst, hm? Však to nemusí být hladovka. Stačí jen střídmě jíst, co myslíš? Co třeba suchar se sýrem? Aha? To by šlo, ne? NE!! 15:44 Ale já mám vážně hlad! Je čas svačiny! Doteď to šlo celkem v pohodě zahnat, ale přidala se nuda. A nuda u mě bývá častým spouštěčem chuti na jídlo (nemám co dělat, jdu jíst. Nebo to znáte možná trochu jinak, jako „nemám co dělat, jdu kouřit“ … ikdyž, buďme k sobě upřímní, ne každý si připustí, že se v hlavě nudí (byť třeba vykonává nějakou činnost).  Cítím na pozadí odvahu, že do zítra to půjde. A zítra mě asi už přelstí chuť na brokolici, která se uuurčitě už kazí v lednici 😀 ale ne. S jakou chutí si ji dám, už se na ní těším.:))) 16:30 Jdem na kolo. Prej jsem nepříjemná 😀 (Jo. Snížila se mi trpělivost, o naslouchání zde ani nemůže být řeč. Hrk frk, ať už jdem jíst. 😀 ) Ale přeci jen se objevuje jeden okamžik hladu v žaludku. Zhruba v půlce cesty při šlapání do mírného kopečka, nejspíš při špatném dýchání. Takový ten stažený žaludek, ale stačilo párkrát prodýchnout zhluboka a byl pryč. Doteď byly všechny ostatní podněty dané z hlavy – mám hlad. A hlava, jak už víme, se dá ovládat. 🙂  18:00 Jdem na nákup do Lidlu. Starostlivost – dáš to, nebo počkáš? Néé, jdem, v pohodě. Jsem silnější, než má hlava. Můj duch je silnější, než má mysl. Mám z toho radost. Je to prostě a zase jen o rozhodnutí a pevné vůli. Netrpím, necítím se divně, nebolí mě hlava (jako při mém prvním půstu), nemám vlastně ani moc hlad, byť se občas ty myšlenky zarputile objeví, vůle je pevná.Mám to pevně ve svých rukách. Jsem šťastná. Přesně to jsem potřebovala.. Vědět, že nemusím podléhat strašlivým myšlenkám, které mě doprovázely a ve kterých jsem se začala postupně ztrácet, byť jsem si je logicky dokázala odůvodnit, cítila jsem, že mě sem tam pohltí víc, než je zdrávo a chtěno. Teď už vím, že vydržím. Minimálně do soboty. Stále se objevuje vnitřní hluboký pocit něco jako „měla by ses najíst, nebo ti to snědí“. Kdo ví, odkud plyne. 🙂  Zároveň vnímám, jak moc je mi příjemný pocit představy, jak jím (cokoli) a jak si to vychutnávám. Miluju jídlo. Strašně moc žeru? Zmínila jsem se, že strašně moc žeru.. No. Ono to tak není úplně pravda. Nechte mě to vysvětlit. Dle mého jím velké porce, a to úplně zbytečně. Typický den Ráno jogurt s drobkama, skořicí a acerolou,dopoledne jablko/ředkvičky/banán/kousek buchty. Oběd vývar + maso s přílohou (kuřecí s rýží, vepřové s bramborama atp.) + salát (okurkový, nakrájená zelenina, atp., cca 100 g). Poobědová sváča ve dvě, opět jeden kousek ovoce/zeleniny. Druhá sváča cca v 16h chleba s něčím. (šunka, sýr, burákový máslo,..). A to je vše, nebo večer, když se vrátím domů a přijde lákadlo v podobě čipsů nebo tyčinek, dám si. Ne vždy, ne moc (většinou max hrst čipsů). Někdy rajče, když je ještě hlad. Sušenky a další chuje nejím, piju vodu, čaje a občas odpol si dám do vody trochu šťávy. Ale i tak mám pocit, že množství zkonzumovaného jídla vzhledem k pohybu a aktivitám je přemrštěný. 🙂 Když si uvědomím, že tělo je schopno vydržet na lžičce medu na den, no tak kde to jsem. Jasně, že ne dlouhodobě, ale při představě každého dne dost podobného množství jídla, bez přerušení.. Děs. Vlastně se ani nedivím, že tělo zvládá půsty v pohodě. Jsem tak trochu (víc) předjedená 😀 Budu postit do soboty. Další den. (sobota) Nebudí mě hlad. Necítím se unavená. Nejsem protivná. Ani bolavá. Cítím se skvěle! Dělám něco, pro své tělo. Detox mu pomáhá. Splasklo mi nafouklé břicho, už nejsem tak „nateklá“. Ještě bych chtěla trochu rozhýbat střeva O:-) Dávám si do vody Triphalu, neuvěřitelně hořká směs! 😀 .. prej to je ovoce.. No nevím! Měla jsem vždycky za to, že ovoce je sladké, ne hořké. :)) Až na grep. Tak beru zpět. Asi jo..