Poprvé to bylo na vejšce. Přesně jsem věděla, proč to všechno dělám, že to dělat chci, ale taky že musím. Musím, abych mohla být zítra tam, kde dnes jen toužím být. Ta slova přišla v okamžiku paralýzy nemocí a dodnes si pamatuju, jak mi Kači řekla „Neli, musíš zvolnit“. A zvolnila jsem. Vyležela se z nemoci, dobila baterky, přehodnotila to, za čím jdu a jak, a mohla jsem pokračovat – na své cestě. Ne proti zdi.

A taky mi tam hned skáče myšlenka z jiné situace „tyjo Neli, kolik ty toho zvládáš “ … no, asi teda hodně? Netuším, nemám ten pocit. Prostě jen jdu. Tuším (občas i vím) kam, proč a jak (to se většinou ukáže samo).

A teď? Jsem tady. Stále v mnohých očích na sebe přísná. Stále na sobě makám a dřu, ale víte.. Já to tak moc nevidím, že bych dřela.. Vnímám, že často prokrastinuju, často se vědomě i nevědomě nudím, často dělám věci zbytečně a často přemýšlím nad .

Přesto si (konečně už) dokážu uvědomit, že v mnohých očích to tak může vypadat, že jsem přísná a dřu, a taky to, že vlastně mají pravdu. Jejich způsobem. Víte, já když už se porovnávám, tak leda sama se sebou včera a dřív. Ne s nikým jiným – není důvod, každý máme jiné karty. Ale přesto vím, že ať už bylo rozdáno jakkoli, může si zahrát každý. A dokonce každý může vyhrát, respektive zažít pocity na cestě k vítězství (o tom vítězství to stejně tak už moc není).

Moc dobře vím, že JEDINOU překážkou na naší cestě jsme my sami. Sami sobě bráníme.

A taky že jediným ODPOVĚDNÝM za svůj život, jsme my sami.

My rozhodujeme, co se bude a jak se to bude dít – a hlavně: JAK na to budeme reagovat. My máme svůj život ve svých rukou. Někdy není tak podstatné, CO se děje, ale JAK na to reagujeme. To je náš život.

….

A teď jsem zde. Píšu tyto řádky, protože nikoli „chci, aby“. Ne. Já vím, že tyto řádky někoho ovlivní. Dnes už to vím. A ikdyby to byl jen jeden človek, jeden jediný na této planetě, mělo to smysl.

Ať se vám dnes daří jít na cestě za svým spokojeným já.

Nelča