Jak je tohle možné? Jak to, že když nám jde o druhé, hned víme, že by od násilnického partnera měla kamarádka odejít, ale když se ptáme samy sebe, stále si opakujeme – ale né, to jsem si zasloužila, však jsem nesrovnala ty fusekle do komínku, jak chtěl. A vlastně i tamto jsem udělala blbě a jo, tu ránu hlavou o topení jsem si vlastně taky zasloužila, však on to tak nemyslel, ona mu ujela ruka.. (dobře, už to trochu zlehčuji).

 

Aha?

 

Ale kdyby si ženy představily, že toto je jejich kamarádka, ne ony samy, hned by ji řekly, ať podnikne kroky a odejde od něj. I kdybys měla bydlet u mě! To určitě zvládneš! — ale sebe už takto nepodpoří. Mají strach. Strach, že je nikdo takto nepodpoří.

 

A tak se stane, že uvěříme víc vnitřním sabotérům. Začneme o sobě pochybovat. Máme pocit, že nejsme dostatečně dobří. Že jsme k hov*u. Ale proč?

 

Někde hluboko uvnitř víme, že to není pravda, že na to máme a že si to zasloužíme, ale pak? Jako mlha se to rozplyne.. A kor když nám není dobře. Když jsou šedivé dny.. najednou.. vše se rozteče pryč. Rozplyne. Uteče.

 

A to jak plány na lepší život, tak víra v sebe sama.

 

 

Máme pocit, jako bychom nemohly. Jako by to nebylo pro nás. Jako bychom si to nezasloužily. Něco jako – ale jó, děkuju, že to říkáte. Děkuju, že mi říkáte, jak Vám pomáhám, ale to by přeci pro vás udělal každej. A vlastně to je maličkost, však jsem vás jen vyslechla, a vlastně tak moc o nic nešlo.. – aha? Jako vážně?

 

Opravdu si tohle řeknem? A to už nevidíme, že jsme třeba v životě toho, kdo nám to říká, první člověk, co takto naslouchá třeba po 20 letech?? A nám to přitom přijde tak.. samozřejmý. Tak čistý. Prostý. Za to přeci mě nemůžete chválit.. To si nezasloužím.

 

Kulový! Zasloužíš!

 

Jen… se nebát.

 

Možná vám došlo, že píšu o sobě. Možná vnímáte, že i já mám problém s přijetím chvály. Ta slova, co mi píšete, jsou mnohdy.. WOW!!! Ale pak jako by mi došlo – jej, to píše o mně, néé, přeci nejsem tak dobrá, jak píše, to nemůže být pravda..

 

Naštěstí – už jsem se naučila je s „děkuji“ přijmout a nechat znít. Nevyvracet je v sobě. Nesabotovat.

Vím, že pomáhám. Vím, že dělám lidem v životech obrovské mílové kroky. Vím, že… tu jsou lidi, kteří své profi psychology vyměnili za mě..  WOW !!!!!!!!!!!!!!!!

 

Ale. Pokora. Ne. POKORA!!

 

Vím, že pomáhám. A přesto si připadám jako ta nejtuctovější usmrkaná holka pod sluncem. Ale někde uvnitř, hoodně hluboko uvnitř, věřím a vím, že pomáhám. Že tam mám potenciál. A že když pustím tu svou čistou prostou Nelu ven… Dělá vám i mě v životech divy. A změny. Tolik síly!!

 

Ne na sílu. Ale síly. Té prosté. Čisté.. Ovinuté láskou. Ta, která mění životy. Taková síla, kterou vyvine matka v boji o své dítě.

DĚKUJI, že můžu. Že tu jste se mnou. Protože bez vás bych si to nikdy nedovolila a nikdy neuvěřila, že je to opravdové.

 

Jste úžasní, že se mnou jste!! (myslíte si, že nemluvím o vás? Houby. Mluvím přesně o vás – klientech, kteří mi odpovídají na lekcích na otázku „jak se máte“, o vás, kteří mi lajkujete příspěvky na sítích, o vás, kteří mi odpovíte na email i jen „zdravím vás Nelo, děkuji za email“ .. o vás, kteří se mnou trávíte čas i mimo lekce. A o vás, přesně o vás, pokud dočítáte tento příspěvek až sem !! (můžete mi dát vědět palcem, srdíčkem a tak )

 

Jsem zamilovaná. Do svého života. Děkuju, že můžu. Nemám slov.. Dojala jsem sebe samu. .. no to je trapný Ale což. Prostě to tak je.

 

Mějte krásný večer.

 

S láskou, Nela (ta, co stále nemůže uvěřit, že se to děje..)

 

(První je část e-mailu směrem ke mně, pod hvězdičkami pak druhý mail – odpověď na otázku, zda mohu tato slova sdílet veřejně, protože mě totálně dojala).