Moji milí,
rok 2022 je nenávratně pryč. Věřím, že jste vstoupili do nového roku pravou nohou a užíváte novoroční dny v klidu a příjemné náladě.
Velice vám děkuji za vaši přízeň nejen v roce 2022, moc si toho vážím. Loňské lekce mně mnohé naučily, potkala jsem se se spoustou inspirativních lidí. Někteří z vás a vaše problémy, se kterými jste se mi svěřili, mi mnohdy otevřely oči, skoro jako bych zrovna v tu chvíli měla danou věc slyšet. Předali jsme si nesčetně úsměvů, dokonce jsme s mnohými vypěstovali krásná přátelství, čehož si moc vážím.
Jóga a chuť společně trávit čas se překlenuly ve víkendová setkání, zájmové workshopy a průvodcovské rozhovory – děkuji vám všem, že jste se rozhodli být mou součástí a že já mohu být součástí vás.
Je mi obrovskou ctí předávat to málo, co znám, dál a vykouzlí-li to byť jen jeden úsměv a dobrý pocit, stojí to za to. (Proč málo? Protože „Čím víc toho vím, zjišťuji, jak málo toho vím.“ Neboli „Vím, že nic nevím.“ Ikdyž vím, kolik jsem toho načetla, nastudovala, zažila, .. a v porovnání se sebou před několika lety je to úctyhodné, i tak se k tomu stavím s pokorou).
Nebylo vše letos ale jen růžové.
Objevily se i dny, kdy jsem neměla chuť na lekci jít. Zajímavé je, že z takových okamžiků se mnohdy vyklubaly jedny z nejlepších lekcí. (… Ani bych se nedivila, že jste to vycítili a dodali mi trochu své energie. Děkuju, že jsme na sebe tak napojení).
Zároveň zjišťuji, že člověk musí být někdy tvrdý, aby to fungovalo, protože ne všichni ctí vzájemný respekt. To jsou naštěstí spíše výjimky. Bohužel i takovéto věci se dějí a zřejmě jsem na ně nebyla dostatečně připravená.
Někdy mě až zaráží, jak se někteří snaží schovat za anonymitu skupiny (typicky „to je fuk, že nepřijdu, je tam dalších pět lidí.“ – ale zákony mluví jasně, udělá to jeden, udělají to další.. bohužel když se taková situace sejde na jedné lekci..).
Zaráží mě i to, jak málo někteří komunikují – vzhledem k tomu, že mé lekce jsou malé, pamatuju si každého, kdo ke mně přijde. .. je smutné pak sledovat, když někdo zaujme postoj „to je fuk, reagují druzí, když neodpovím já, nic se nestane“ (teď mám na mysli komunikaci po mailu). Nebo se objeví i tací, kteří vyžadují odpověď do pěti minut maximálně, jinak mě bombardují..
Myslím, že veškeré konání s sebou přináší to dobré i to zlé. Je potřeba k tomu přistoupit hrdě a čelem a vnímat v nepříjemných situacích i sebe.
Zamyšlení na závěr
V čem vnímám, že mám místo otevřené pro další můj osobní rozvoj, je zpětná vazba. Poslední dobou jsem si všimla, jak moc na zpětné vazbě lpím. Zaujala jsem postoj „Prosím Vás o zpětnou vazbu, moc mi to pomůže v dalším rozvoji – a to zejména i empaticky podaná kritická vazba.“ Čím častěji jsem o ni prosila, tím (mám pocit) méně přicházela. Někdy si říkám, jestli to nebylo až žadonění? (Ne. Nebylo. Ale uvnitř mě jsem si tak připadala, když jsem si dokola pokládala otázky, „proč mi reakci na víkend poslaly jen 2 účastnice? Kde je ve mně problém? Co dělám špatně? Jak se o zpětnou vazbu říká? Co víc pro to můžu udělat? Proč mi ji nechtějí poslat?“) …
Samozřejmě, že to nebylo žadonění. Byla to prosba, kterou jsem vznesla jednou a jednou připomněla. Otázkou k zamyšlení zůstává spíše to, proč jsem na tom tak lpěla. Často jsem si pokládala otázky: „Jak já mám vědět, co můžu zlepšit a zda se má činnost někomu líbí, když mi i po požádání neřeknou svůj názor?“ .. Ano. Nemám to uzavřené a cítím, jak mě to brzdí. Brzdí mě fakt, že jsem na tom tak lpěla, přemítám, proč, jaký to mělo důvod a hmatatelně cítím, že odpověď u mě ještě není.. Jednou přijde. Ale ještě nedorazila.
Do nového roku..
.. jsem se rozhodla na zpětné vazbě nelpět. Vnímat dále jen pocity, které přicházejí při kontaktu s vámi a nechat je plynout. Věřím, že pokud by něco nebylo, jak má být, bude mi tento pocit seslán. Netřeba žádat zpětné vazby, nechce-li mi je někdo dát.. Je třeba jít dál. Mrzí mě, že vás takto nemůžu vyslyšet, kvůli sobě, ale hlavně kvůli vám – aby váš hlas byl slyšet. Možná jste naučeni (léty praxe) neprojevovat svůj názor.. A mně už nezbývá nic jiného, než to respektovat.
Děkuji Vám za přečtení, za účast na mých lekcích, kurzech, individuálních sezení, masáží, rozhovorů a hlavně především děkuji za příjemně strávený čas s mnoha aha momenty.
Dodatek na závěr
Na úplný závěr přikládám dodatek, slova, která jsem si napsala ke konci roku..
..prosíte o zpětnou vazbu, protože to je jediné, z čeho se můžete poučit a? Nerozumím tomu, proč někdo nectí „něco jsem dostal, na oplátku něco dám“ (a kor když jsem o to požádán..).
Tady mám mezery, vnímám, že tomu ještě plně nerozumím a odpovědi mě teprve v životě čekají. Nicméně teď mě to trápí. Dívám se na to tak, že ze sebe dávám mnoho, nazpět očekávám „jen“ zhodnocení (a to i konstruktivní kritiku, která je-li podána citlivým způsobem, může mnohdy mnoho přinést) a přesto se nevrátí.
Je zajímavé tyto myšlenky pozorovat. Nebudu vám zastírat, pohltily mě víc, než bych sama chtěla. Nerozumím tomu, proč se mi nevrátila byť jednoslovná zpětná vazba, třeba „Dekuji.“ .. a zůstalo místo toho jen mlčení. Přicházejí otázky „Jak se mám posunout dál?“ Zajímavé je, že jsem spolu se žádostí o pár zpětných slov sdělila, jak moc důležité to pro mě je.
A! Nechci si jen stěžovat. Některé zpětné vazby přišly a já za to mnohokrát děkuji. A to i za respekt tím projevený.
Události posledních několika týdnů, které mě potkaly, byly pro mě možná až moc velká nálož a potřebuju klid a najít v sobě sílu.
***
S odstupem několika týdnů vidím, jak dopřát si klid a onen odstup mi velmi pomohlo. Váhala jsem, jestli zveřejnit tyto řádky, které zůstaly v konceptech, nebo vás tím neobtěžovat (nebo neukazovat kus sebe?).. Cítím ale, že musím. Už jen z těch řádků (psaných kurzívou) vnímám, jak moc jsem lpěla na zpětné vazbě, na tom, jestli mi někdo řekne „děláš to dobře nebo blbě“, jak moc jsem se nechala ovlivňovat okolním světem, jak jsem „žadonila“ (silné slovo), aby mi někdo určil/řekl, jaká jsem.. Ale proč? Proč jsem tak moc byla orientovaná ven? (tak moc, že mě to pohltilo takovým způsobem, jakým jsem si rozhodně nepřála..) .. a také vnímám, jak jsem se posunula a posouvám.
Cesta ven z toho je poslechnout sebe sama. Ale ne ten hlásek, co tam pořád dokola posílá myšlenky a dokonce i pocity.. (nebo spíše „pocity“). Bylo to ego? …
A proto..Nenechme se řídit někým jiným, ani svým egem.
S láskou Nela
Registrace jóga lekcí a workshopů na www.spokojenamysl.cz/rezervace
Aktuální novinky na www.facebook.com/lektorkanela
